Arlette | 8. srpna, 2017

Když mi v roce 1998 Ježíšek nadělil PlayStationa, byly mi čtyři roky. Dobře si pamatuju, jak jsme tu krásnou šedivou konzoli ještě ten samý večer zapojili do televize, na obrazovce se objevil malý fialový dráček a já jsem po deseti minutách pálila žabáky a trkala truhlice, jako bych se s tím ovladačem narodila.

Byli jsme věrnými odběrateli PlayStation magazínu s demíčkama, takže kdybych měla vzpomínat na všechny skvělé hry, co mi prošly rukama, článek byste nedočetli ani během loadingu Italian Jobu. Jenže já si ze svého dětství pamatuji nejen hodiny proseděné před telkou, ale taky netrpělivá nedělní odpoledne, kdy jsem se ke hraní vůbec nedostala, neboť konzoli okupovali moji rodiče. A tak mě napadlo, že raději zavzpomínám na to, co tehdy hráli ve svých třiceti letech oni.

A začnu drsným futuristickým příběhem, kde pilotujete ozbrojeného mecha robota a snažíte se zachránit město před zničující kriminalitou. Občas jsem tátu přiměla, aby mě pustil do kooperativního módu. Protože jsem ale byla až příliš fascinována animací, při které se ten roztomilej hopsal poskládal do rychlého vznášedla a chtěla jsem ji vídat stále dokola, moc oblíbený spoluhráč jsem nebyla. Takže aby mohl táta v klidu hrát, dostala jsem nakonec lego Life on Mars, které shodou okolností představovalo více než důstojnou náhradu.

Co se týká počtu nahraných hodin, měli moji rodiče vyrovnané skóre. Zatímco táta potlačoval zločin jako Future Cop, máma se ponořila do příběhu zeleného mimozemšťana Abea, který byl příslušníkem zotročené rasy Mukdonů pracujících v temné továrně na zpracování masa a nesl nelehký úděl zachránit své druhy. Po cestě ničíte zlé hlídače pomocí různých lstí a psychokinetického ovládání myslí. Tahle hra přinášela možnost komunikovat s ostatními postavami skrze zvuky poněkud křovácké a tak se z televize stále ozývalo různé hvízdání, bzučení a prdění. Tehdy mi celá atmosféra hry přišla napůl směšná a zároveň trochu děsivá. A ona taky je, proto je to tak dobré.

Druhý oblíbený titul mé maminky je ještě vpravdě temnějšího ražení. Hra začíná srdcervoucím intrem, ve kterém se objeví hrdina předchozího dílu Kain, vládce upírů. Tady ovšem závistivě a krutě zbaví svého nejvěrnějšího služebníka Raziela křídel a zmrzačeného jej svrhne z útesu do propasti mrtvých.
Příběhem pak procházíte v kůži nového charismatického hrdiny, který je schopný silných skoků, plachtění, šplhání a samozřejmě boje, přičemž každý pohyb má velmi příjemný feel v ovládání. Přestože jste upír, svým nepřátelům tu nevysajete krev, ale duši a zatímco cestujete mezi dimenzemi, namáháte si mozek nad řešením různých záhad. Nikdy jsem nezjistila, jak to s Razielem dopadlo, ale crush jsem na něj v dětství teda trochu měla.

Tohle, dámy a pánové, je nejlepší motokárová hra všech dob. Podle mého táty jí sahá po kotníky jen jediná další, (ne Mario, nedívám se na tebe) a já konkurenci vůbec neuznávám. Tahle autíčka jsou rychlá, světy rozmanité, překážky zábavné a zbraně, kterými máte možnost sejmout během jízdy kamaráda, stojí za to. Jednotlivá kola jsou právě tak dlouhá, aby byl boj o vítězství do poslední chvíle napínavý a navíc se jedná o spin-off mé oblíbené herní série. Táta hrál výhradně za Crashe, což nevadilo, protože mými favority byli Coco, medvídek a tygřík, jak jinak.

Druhá srdcovka mého táty. Jste malinké autíčko a vaše závody se celé odehrávají na stole. Ať už se na něm musíte vyhýbat zbytkům od snídaně, nůžkám a hoblíku nebo kulečníkovým koulím, vždycky můžete soupeřící mikroautíčko, když se dostatečně přiblížíte, praštit palicí. Já osobně jsem neustále vypadávala z dráhy, ale táta se mezi novinama a špičkama od rohlíků naučil kličkovat opravdu bravurně.

Tuhle 3D tahovku jsme hráli doma všichni. Vůbec nevadilo, že občas se nějaké prase zaseklo v terénu a nebo se samo odpálilo. Není nad to, dokulhat k soupeři a našít mu jednu pořádně zblízka bazukou! Musím přiznat, že slovní hříčky v názvech týmů jako třeba „Piggystroika“ nebo „Sushi-Swine“ mi došly až o něco později. Hra byla malinko těžkopádná, ale to Worms ostatně taky.

Ještě jedna závodní hra, tentokrát pořádná auta. Táta s mámou se střídali a soupeřili o lepší výsledek, co naplat, já to obvykle odzívala.

Tekken je jasná věc, ani se o něm nebudu rozepisovat. Táta nedal dopustit na Yoshimitsua, máma si pěstovala skóre s Bryanem, ale ani jeden se mnou nechtěl bojovat, protože bojový styl mého tehdejšího oblíbence Gona nepovažovali za plnohodnotný. Pche.

Stroggové a jejich ohavná kybernetická těla s kusy lidské tkáně u nás byli jako doma. Quake mi vždycky přišel o něco zajímavější než Doom a tátovi nejspíš taky, protože čtyřku hrál později stále dokola - od obtížnosti „hele neustřel si nohu“ až po „noční můru“.

Z laboratoře utekla banda superinteligentních primátů! Začal je chytat táta a nakonec jsem to dohrála já. Ape Escape je nesmírně zábavná a bohatá hra. Jediný kámen úrazu je ovládání, které se v dějinách zapsalo jako první koncept, který plně využívá DualShock (ty dvě páčky na ovladači). Při hře je skutečně div nevykroutíte, a nemáte na výběr.
Nejdřív kroutíte, abyste otáčeli radarem, kterým hledáte opice. Poté kroutíte jako blázen, abyste se za pomocí ruční vrtulky otáčené nad hlavou dostali na vyvýšené místo. Kroutíte, abyste opici doběhli a pak kroutíte, abyste ji správně praštili tyčkou. Když máte štěstí, zakroutíte opičáka do sítě. Není to sranda, kolikrát jsme tohle zatracené ovládání proklínali. Přesto bych řekla, že i přes své nedostatky zůstal Ape Escape podobně jako Spyro nebo Crash ve svém konceptu nepřekonán.

A nakonec, nesmím zapomenout na divokou kartu, která se tu a tam vyskytovala na demo discích, a pod tajemným názvem skrývala překvapivě chytlavé hry od nezávislých vývojářů - Net Yaroze.

Bez legrace, tuhle hru sama považuji za nejlepší zábavu na principu praskání barevných bublin všech dob a dodnes pátrám po srovnatelné alternativě, kterou bych dostala na svůj telefon. Já to hrála se svojí maminkou, ale dost srandy si užijete i sami.
Snažíte se vhodným vrháním barevných bublin zamezit tomu, aby se vám hromadily nad hlavou a o to samé se snaží váš protivník. Ten, koho bubliny zavalí jako prvního, prohrál. Každý level je o něco těžší oříšek, až nakonec skončíte před bossem, kterým je skutečně záludný duch Jasper. Tahle hra byla tak dokonalá ve své jednoduchosti, že se jí žádné dnešní bobble-puzzle hry nevyrovnají.

A na závěr opravdová perla: Jste v křiklavě barevné aréně a v ruce máte zbraň. Zazní gong. Vaším úkolem je co nejrychleji sebrat 6 kolem potulujících se batolat s dudlíky a dovést je k teleportéru. Do toho se všude kolem motají duchové, miny a malé vesmírné talíře, po kterých střílíte duhu, ovoce a bublinky.
Problém přitom nastává ve chvíli, kdy se po cestě k teleportéru vašeho batolete něco dotkne, dudlík mu vypadne z pusy a mimino se dá do řevu. V jednu chvíli vám takhle může řvát až 6 mimin najednou, dokud je neutišíte a nedoručíte, kam máte. Zní to lákavě, že? Tady si moje maminka kompenzuje toho Soul Reavera.

Tak tohle jsou hry, které doma hráli naši. A co vy, taky máte rodiče, kteří se nebojí vzít do ruky ovladač a ukázat jak se to hraje, nebo naopak? Pamatujete sami hry, o kterých tu byla řeč? Dejte vědět!